Racek v dešti

Orhan Pamuk

Racek stojí v dešti na střeše, jako by se nic nedělo. Jako kdyby vůbec nepršelo, tam jen tak stojí. V největším klidu tam stojí. Anebo, racek je velkým filozofem. Příliš velkým na to, aby se znepokojoval. Tak tam stojí, na střeše. Prší. Jako by stojící racek přemýšlel… vím, vím, prší ale sotva s tím mohu něco dělat. Anebo, prší, ale jaká je toho důležitost? Anebo snad, už jsem si zvyknul že prší, ale nevidím v tomto rozdíl. 

Neřekl bych, že jsou zvlášť pilní, tihle rackové. Dívám se na ně oknem. Sleduji je, když se pokouším psát, když přecházím po pokoji sem a tam. Dokonce i rackové se mohou znepokojovat věcmi nad rámec svého života.
Jeden má mladé. Dvě šedá pisklavá klubíčka z čisté vlny, trochu neposedná a nemotorná. Podnikli výlet přes střešní tašky, kdysi červené, ale dnes bílé od vápna. Proběhli trusem svým i trusem své matky, poskakujíi zleva doprava. A pak se na chvíli zastaví a odpočívají. Ale nelze to nazvat skutečným odpočinkem. Jen zastavením. Jsou, existují. Nic víc. Rackové, stejně jako většina lidí i dalších stvoření, tráví většinu svého času v nečinnosti. Jen stojí opodál. Lze to považovat za formu čekání. Stát v tomto světě a čekat: na příští jídlo, na smrt, na usnutí. Nevím, jak umírají.

Mladí rackové se ani neudrží zpříma. Vítr jim načechrává peří a zmítá celým jejich tělem. Pak se opět zastaví.  Znovu se zastaví. Velkoměsto za nimi zůstává v pohybu. Lodě pod nimi, auta, stromy, v neustálém chvění.
Starostlivá matka – ta, o které jsem mluvil, čas od času najde někde něco a přinese svým dětem k snědku. A tu náhle začne rozruch: exploze činností, hemžení, zmatku. Protáhlé kusy mrtvé ryby – trhat… trhat, podívejme se, jestli to dokážeš roztrhnout – jsou porcovány a jezeny. A po jídle, ztišení. Rackové stojí na střeše a nicnedělají. Společně čekáme. Na nebi se převalují těžké mraky.

Ale přeci něco unikalo mé pozornosti. Když přecházím před oknem, tu mě napadá, život rackův není jednoduchý. Jen kolik jich tam je! Rackova předtucha zla, když stojí na kterékoliv střeše a mlčky přemýšlí o něčem, o čem já nevím nic. Záludné myšlenky, řekl bych. Jak jsem k tomu došel? Jednou jsem si všiml, že se rackové upřeně dívají na zažloutlý úsvit. Ono chabě žluté světlo. Nejdřív se zvedl vítr a pak žlutý déšť. Zatímco se déšť pomalu snášel k zemi, všichni rackové se ke mně otočili zády. A protože mezi sebou štěbetali, bylo jasné, že na něco čekají. Dole ve městě se lidé pospíchali ukrýt do domů a do aut. Rackové nahoře čekali, stáli zpříma a mlčeli. Myslím, že jsem je tehdy pochopil.
Rackové někdy vzlétají společně, aby mohli společně pomalu stoupat vzhůru. Když takto vzlétají, třepot jejich křídel zní jako vodopád deště.




^{Orhan Pamuk, Other Colors, Essays and a Story.
Translated from the Turkish by Maureen Freely. Alfred A. Knopf. New York 2007.
(z anglického překladu Maureen Freely přeložila MP)}