Orhan Pamuk - Rüya a my

1. Každé ráno spolu jedeme do školy: rychlý pohled na hodinky, kouknout na tašku…dveře, ulice. V autě děláme pokaždé ty samé věci:  (A) zamávat psům v malém parku; (B) trhnout sebou dopředu a dozadu, když vůz zrychluje do zatáčky; (C) říci „Doprava a dolů z kopce, pane řidiči!“ s šibalským pohledem jeden na druhého a chechtat se u toho; (D) smát se, když řekneme „Doprava a dolů z kopce, pane řidiči!“ protože On přeci ví, kam jedeme, protože pokaždé jezdíme taxíkem ze stejného místa; (E) vystoupit z taxíku a jít spolu za ruku.

2. Poté, co jsem jí pověsil tašku přes rameno, políbil jí a dovedl do školy, ještě se za ní ze zadu dívám. Vtisknul se mi do paměti způsob jakým Rüya chodí. Miluji dívat se na ni, jak jde do školy. Vím, že ví, že se na ni dívám.  Jako bychom se oba cítili bezpečněji, když ona ví, že se za ní dívám. Nejdříve je zde tento Svět, do kterého vchází a který prozkoumává a objevuje každý den. Pak je zde druhý Svět, který sdílíme jen my dva. Když se na ni dívám a když ona se otočí a podívá se na mě, pak je to Náš svět. Ale pak se náhle rozběhne a vstupuje do nového života, kam mé oči již nemohou.

3. Abych se trochu pochlubil: Moje dcera je inteligentní a ví, co se jí líbí. Bez chvilky zaváhání trvá na tom, že jí budu vyprávět jen ty nejlepší pohádky. A o sobotních a nedělních ránech lehává vedle mě a dožaduje se svých práv. Protože ví, kdo je, ví, co chce. „Mělo by to být zase o čarodějce. Měla by se dostat z vězení, a neměla by oslepnout ani zestárnout a nakonec by neměla dohonit to malé dítko.“ Nedovolí mi přeskakovat pasáže, které má ráda. A během mého vyprávění pohádky říká zároveň, které pasáže nemá ráda. A proto, vyprávět jí pohádku znamená současně číst ji i psát, kde dítě je tím, kdo ji píše.

4. Tak jak to s důvěrnými vztahy bývá, i tento je zároveň zápolením o moc. Kdo rozhodne: (A) na který televizní kanál se dívat; (B) který čas je skutečným časem jít spát; (C) kterou hru hrát a kterou ne, a jak toto rozhodnutí a mnoho dalších podobných rozhodnutí, diskusí, disputací, podvůdků, milosrdných lží, záchvatů pláče, kárání, trucování, usmíření, kajících činů bude rozřešeno po nekončících politických jednáních. Všechna ta úsilí vyčerpávají, ale nás zároveň činí šťastnými… hromadí se a posléze proměňují v historii blízkosti. Kamarádství. Pochopíš, protože toho druhého neopustíš. Nevzdáš se ho. Myslíte na sebe, a když jste rozděleni, pamatujete si vůni toho druhého. Když odešla, strašně mi chyběla vůně jejích vlasů. Když tu nejsem já, chodí čichat k mým pyžamům.

_{Orhan Pamuk, Other Colors, Essays and a Story.}

_{Translated from the Turkish by Maureen Freely. Alfred A. Knopf. New York 2007.}

_{(z anglického překladu Maureen Freely přeložila MP)}