Orhan Pamuk - Když je Rüya smutná

Víš co, má drahá? Když jsi takhle smutná, jsem také smutný. Cítím jako by byl hluboko, kdesi uvnitř mě, skrytý instinkt. V mém těle, v mé duši – zkrátka, tam někde: Když vidím, že jsi mrzutá, nakazím se smutkem. Jakoby nějaký počítač uvnitř mě vydával pokyn, KDYŽ UVIDÍŠ ŽE RÜYA JE SMUTNÁ, ZARMOUTÍŠ SE I TY.
 

Dokážu se také rozesmutnit bezdůvodně. Stejně tak nečekaně. Mohu být uprostřed obyčejného dne, jít právě k lednici, zabývat se nějakým textem, přáním, nebo třeba svými vlasy. Bezmyšlenkovitě těkám kolem: tento život… když tu náhle… okamžik. Pohlédnu na Rüyu. A její tvář temná, zamračená; je schoulená na pohovce, bezvládně leží – co ji tolik zarmoutilo? Dívá se nepřítomně a její otec se dívá na ni, jak se dívá na svět.
 

V jedné ruce drží modrého zajíčka.

Na druhé ruce leží její nešťastný obličej.
Projdu se zpátky do kuchyně, abych prohrábnul zásuvky v lednici. A v mé hlavě. Co to může být? Říkám si. Bolí ji břicho? Anebo snad… objevuje chuť své melancholie.  Nech ji být. Nech ji smutnit, nech ji. Ať se rozplyne ve své vlastní samotě. ‚Prvním cílem inteligentní osoby je dosáhnout smutku, když jsou všichni kolem ní šťastní‘. To jsem si dřív myslel. Líbí se mi, když lidé v borgesiánském duchu říkají (v anglosaské literatuře označení pro fantastickou, fabulující literaturu. Pojmenováno podle argentinského spisovatele Borgese; pp) „Jistě, kdykoliv to lze, snažím se být tak nešťastný jako to dokážou jen mladí lidé“. To je pěkné. Ale pozor – ona není „mladým člověkem“, ona je dosud dítě.

Ticho.

Otevřel jsem lednici a vzal si obrovské světločervené jablko. A koušu do něj ze všech sil. Opouštím kuchyni. Stále tam leží stočená do klubíčka. Zastavuji se a přemýšlím.
Pokus o přiblížení. Řeknu – pojď hrát kostky. A řeknu – kde je ta krabice? Najdu krabici. A když ty ji otevřeš, zeptáme se jeden druhého, jaká jsi barva? Já zelená. Dobře, tak já budu červená. Pak hodím kostkou, spočítám čtverce a ujistím se, že ona vyhrává. Pokud začne chtít vyhrávat, pokud ji to začne bavit, rozjasní se a říká – Vyhrála jsem!

Nechávám ji vítězit ve všech hrách.

Někdy mě To ale zmůže, a pak si říkám, nech mě vyhrát, i kdyby aspoň jednou. Nech tu dívku učit se ztrátám.

Nefunguje to. Zahodila kostky. Převrátila hrací desku. Trucuje v koutě.

A proč si nezahrát ‚Po zemi ani krok‘? Můžeš přelézat ze stolu na jídelní židle, ze židlí na křesla, pohovku, druhý stůl, na topení. Můžeš se i dotknout podlahy, ale pokud bude přistižena tvá noha, prohráváš. Jen se nepokoušej doskočit příliš daleko.

Nejlepší hra je na honěnou. Všude po domě, okolo stolu, z jedné místnosti do druhé, okolo jídelních židlí, zatímco televize vypráví o ráji, o převratech, vzpourách, soutěžích krásy, dolarech a směnném kursu; hle, podívejte, jak se honíme a jak nás nezajímáte vy ani vaše nesmesly. A protože dovádíme bláznivě, převracíme koše, zakopáváme o lampy, bouráme haldy novin, sázenek, kartóny, a už se začínáme i potit, hulákáme na celé kolo, aniž bychom přesně věděli o čem; někdy si odložíme. Kdybys jen věděla, jak rychle můžeme přeskočit obaly od čokolád, omalovánky, zlámané hračky, staré noviny, prázdné lahve od vody, pantofle i krabice.

Ale… nemohu ani to.

Posadil jsem se do rohu a tiše se díval na šeď snášející se na hluk velkoměsta. Televize zapnutá, ale neozýval se žádný zvuk, vůbec žádný.  Jeden z racků se pomalu procházel po stříšce; poznal jsem ho podle cupitání. Mlčky jsme se oba dívali oknem ven. Nekonečně dlouho. Já v mém křesle a Rüya na pohovce. A oba – Rüya smutně a já s radostí jsme přemýšleli, jak krásné to je.

^{_{Orhan Pamuk, Other Colors, Essays and a Story.}}

^{_{Translated from the Turkish by Maureen Freely. Alfred A. Knopf. New York 2007.}}

^{_{(z anglického překladu Maureen Freely přeložila MP)}}