Liturgický zpěv pravoslavné církve

Původní článek Natalia Porębske zde.

Výběr z textu v českém překladu:

Spiritualita pravoslavné církve, to je božská liturgie a ikona; tyto dvě stránky umožňují člověku stát se bytostně liturgickým. Historie liturgického zpěvu má svůj počátek v nebi, protože poprvé zazpívaly chvály na boží počest andělské chóry, tj. neviditelný duchovní svět stvořený Bohem ještě před vytvořením světa viditelného, materiálního.

Píseň andělů, která se rozléhala v čase tvoření světa, zní nepřetržitě dodnes a z andělských úst nevymizí nikdy, jen člověk, který ztratil neuposlechnutím Božího zákazu svou původní andělskou přirozenost a upadnul do pasti hříchu a smrti, není už více schopen tento nádherný zpěv slyšet a být jeho účastníkem, jako Mocnosti nebeské.

Jen pár vyvolených dostalo od Boha darem schopnost slyšet andělské chóry – Písmo Svaté vzpomíná mezi jinými proroka Izajáše (Iz 6,1-3) a sv. Jana Evangelistu, který měl tajemnou vizi na ostrově Patmos (Zj 1,9). Na rozdíl od liturgického zpěvu, jehož počátky, jak vidíme, přesahují daleko za hranice existence viditelného světa, hudba má svůj počátek na zemi, v konkrétním historickém momentu a její vynález Písmo Svaté spojuje s jedním z potomků Kaina – Jubalem  –  nazývajíc ho praotcem všech hrajících na citeru a flétnu (Gen 4,21).

Jakýchž zpěvů počátek ne od lidí jest, ale od anjelů, podle svědectví Boha samého, k člověku tak mluvícího (Jan Amos Komenský)

Tak jak se liší původ zpěvu a hudby, rovněž důvody jejich existence jsou různé. Zpěv andělů plyne z bezprostředního nahlížení slávy Přesvaté Trojice povzbuzujícího celý neviditelný svět do neustálého oslavování Stvořitele a probouzejícího v něm neodolatelnou touhu hlásat milost, která se díky Božímu milosrdenství skrze anděly vylévá rovněž i na nás v podobě jejich nádherného zpěvu a zjevení – byť nepříliš častých.

Hudba svébytně povzbuzuje lidskou duši, uvádí ji do stavu rozkoše a potěšení, ale je pouhou náhražkou toho, co zůstalo ztraceno a čím člověk žil do svého pádu – připomínajíc stav rajské blaženosti. Pocity, které vyvolává, do jisté míry zaplňují tuto prázdnotu a na nějaký čas umožňují lidem zapomenout na těžkosti každodenního života, nicméně nemá nic společného se zpěvem. Je chabou náhradou pravé duchovní potravy.

Cesta liturgického zpěvu vede údobím v dějinách lidstva, které lze nazvat „obdobím ticha na světě“ a které trvalo od vyhnání prvních lidí z Ráje do dne, kdy se rozezněla píseň proroka Mojžíše během exodu Izraelitů přes Rudé moře (…Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali: ‚Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem‘. - Ex 15,1)

A jestli následujíce vznešeného Augustina nahlédneme lidské dějiny jako budování dvou království – nebeského a pozemského, je možné učinit závěr, že základem prvního je vnitřní mír, duchovní ticho, zatímco v základech druhého leží zvuk.
Odtržení se od známého a změna dosavadního způsobu života jsou rovněž podmínky, bez kterých nemůže vznikat pravdivý liturgický zpěv v dnešních časech. V tom také spočívá jeho zásadní odlišnost od hudby, která díky vůli člověka je schopna zaznít při velmi různých příležitostech často nemajících nic společného s přibližováním se k Bohu ale naopak – s oddálením se od něj.Podle slov sv. apoštola. Pavla: "Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch." (Kol 3,16). A tak zpěv církve by na prvním místě vždy měl být hlásáním Kristovy nauky.  

Člověk si musí uvědomit, že když čte nebo zpívá posvátné texty, zrcadlí v sobě (stavem své mysli, hlasem, pohyby a celou svou bytostí), to, co je Věčné, což je Boží pravda, "slova věčného života" (Jan 6,68 ). Liturgický zpěv by měl být podobný rukopisu svatého mnicha – ikony, z jejíhož prohlížení se v srdci rodí pocit duchovní radosti.
 

_{Z polského originálu přeložila MP 9.7.2014}