Píseň o flétně

Džaláleddín Balchí Rúmí
(Mansaví)

^{přeložil Josef Hiršal a Jiří Bečka [jazyková spolupráce]}

Slyš flétnu z rákosu, slyš její vyprávění,
jak oplakává všechna odloučení.
Od dob, kdy uťal mě v mém rákosišti nůž,
když zalkám, naříká žena, pláče muž.
Srdce chci poranit žalostí z odloučení,
a tak mu vyjevit svou bolest z rozloučení.
Koho od kořene oddělil někdy čas,
prahne s ním spojen být, chce s ním být jedno zas.
Já v každém kruhu jsem svým lkaním zaznívala
a družkou nešťastných i šťastných jsem se stala.
Každičký ve mně chtěl svou přítelkyni mít,
mé vnitřní tajemství nesved však odhalit.
Není mé tajemství vzdáleno mému lkaní.
pro oko, pro ucho není však k rozpoznání.
Tělo a duše jsou navzájem ke spatření,
uvidět duši však nikomu dáno není.
Ani van, ani dech - zvuk flétny ohněm zní,
kdo nemá oheň ten, dojde jen k ztracení.
Ten oheň lásky, jenž tají se ve třtině.
to vření lásky je ukryté ve víně.
Všem láskou nemocným přítelem flétna je,
její melodie trhají závoje.
Kdo z lidí o jedu či protijedu ví,
jaký má flétna: má soucit i přátelství.
O cestě krvavé chvějivě flétna zní.
Madžnúnovu lásku líčí i trápení.
Nechápe smysl ten, než kdo je v extázi,
jen ucho vnímá, co z jazyka vychází.
V strádání naše dny jsou zcela bez hranic,
jenom ty s trápením šly s námi času vstříc.
A jestli odešly, jděte si! řekni, jistý,
ty zůstaň, neboť' jsi nejčistší ze všech čistých!
Krom ryby každý je vodou hned přesycen,
kdo bez obživy je, tomu je dlouhý den.
Slova zkušeného nechápe nezralý -
pak krátké slovo jen - a sbohem z povzdálí.
Přervi pouta, synu, hej, abys volný byl,
stříbru a zlatu jak dlouho bys otročil?
Jestli chceš do džbánu vlít moře nezměrné -
vejde se do něj snad osud jednoho dne?
Oči závistivce se nenaplní dřív
než mušle perlami - tak opět získá klid.
Kdo z lásky roztrhne šat ke své radosti,
je prost všech nesnází a nezná žádosti.
Sláva tobě, lásko, v stesku i ve štěstí,
lékaři všech našich strastí i bolestí!
Léku proti pýše skromnosti vzdálené,
ó ty náš Platóne, ó ty, náš Galéne!
Pozemské tělo jí dospívá do ráje
a horu roztančí láska, jež věčná je.
Milostí lásky i Sinaj byl opilý,
Mojžíšův osel pad, jak byl by bez síly.
Kdybych své srdce sám ve shodě se rty měl,
zkazky bych pravdivě jak flétna vyprávěl.
Od spolumluvících kdo by se odpoutal,
stává se bezhlasým, byť by sto řečí znal.
Když růže odejde a zanikne-li sad,
písni slavíka v ní nelze už naslouchat.
Milenka hudba je, zamilovaný tón -
milenka žije dál, i když tón má svůj skon.
Jestliže láska se otevře do všech stran,
pak je jak boží pták, svobodná, bez zábran.
Jak já mám pochopit svou cestu, kudy kam,
když světlo přítele, ubohý, postrádám?
Láska je tajemství a žádá vysvětlení,
zrcadlo, i když je zrcadlem, zrádcem není.
Víš, proč tvé zrcadlo nelže a zrádcem není?
Je čisté, čiré je, zbaveno omlžení.